jsem teplej! na druhou

21. ledna 2010 v 16:04 | Lordqaa |  Jsem teplej
Ha lidi, tak tento díl je asi nejhorší, myslím, že se vám ta povídka už nebude líbit, ale prostě jsem to lépe nemohla napsat xD

K svému překvapení jsem se probudil asi v osm hodin ráno. Chvíli jsem nechápal, proč mi stále běží počítač, proč spím v oblečení, a když mi všechno konečně došlo, neubránil jsem se vzlyku.
Němě jsem vstal, vypnul počítač, no spíše jsem ho vytrhl ze zásuvky. S bezradným výrazem, který musel vypadat, jakoby se mi chtělo na záchod, jsem opravdu na ten záchod šel.
Provedl jsem ranní hygienu, co bych zapíral, takové sprchování, čištění zubů a převlékání do nových šatů mi trvá bezmála půl hodiny. Dneska stejně na nic čekat nemusím, leda tak na mámu.
Došel jsem do kuchyně, se soustředěným výrazem jsem si připravil snídani. Ani nevím, jestli se vůbec dalo jíst. Nemyslel jsem totiž na nic jiného, než na mámu a na to, jak to teď bude. Asi po pěti minutách jsem si uvědomil, že si pořád dávám vidličku do úst, i když má snídaně je hodnou chvíli snězená.
Protáhnu se a dám talířek do dřezu, jo, možná se neumyje sám, ale teď opravdu nemám náladu na uklízení.
Zhluboka se nadechnu a vejdu do máminé ložnice. Začíná moje mise, odstranit všechny vzpomínky na Naomiho.
A tak začínám "třídit" byt.
Vytáhnu krabice ze sklepa a začnu do nich vkládat různé věci, co se týče oblečení, fotek… zkrátka všechno, co patřilo mému otčímovi. Když jsem asi po dvou hodinách zkontroloval, jestli je opravdu všechno odstraněno, zanesl jsem plné krabice zpátky do sklepa, kde jsem je ještě převázal izolepou, špagátem a následně je přikryl plachtou.
Vrátil jsem se nahoru přesně v čas. Domem se pávě ozvalo cvaknutí zámku.
Rychle jsem vběhl na chodbu a podepřel svoji mámu. Plakala a já nevěděl, co mám dělat. Jak můžu utěšit člověka, kterému zemřel už druhý partner v životě? Moc dobře vím, že si to máma vyčítá, vyčítá si, že to byla ona, kdo řídil a v tom případě zavinil smrt jejího přítele.
Máma sice plakala, ale i přes to jsem moc dobře rozuměl, co říká.
"Sbal se Naruto, odjíždíme." Chvíli jsem hleděl na vymalovanou zeď pokoje, kde jsme právě stáli, potom jsem povolil sevření, dovedl mámu do obýváku a šel udělat, to co po mě chtěla.
Balení mích osobních věcí mi trvalo dobrou hodinu, zabalil jsem jen to nejdůležitější pro sebe a nakonec jsem pomohl s balením i mámě.
Asi za další dvě hodiny, jsme jeli letadlem do Japonska, neodvážil jsem se mámi zeptat, kam přesně máme namířeno, jen jsem tiše seděl a sem tam podal, máme kapesníček. Až teď jsem si všiml, že nevypadá po fyzické stránce moc dobře. Měla celkem hodně modřin, obvazy na nohách, malé odřeninky, zkrátka to, co má obyčejný člověk po neobyčejné autonehodě.
Asi po pěti až šesti hodinách ukrutné nudy, přišla letuška a začala do nás hustit, že budeme přistávat.
Trvalo asi pět minut, než jsme se dotkli země. Potom trvalo dalších deset, než mi přestalo zvonit v uších a nakonec trvalo další hodinu, než jsme se dostali ven.
Teď už jsem to nevydržel a zeptal se mámy, kterou jsem mimochodem celou dobu podpíral, kam to vlastně jedeme.
"Naruto, jedeme k tvojí babičce."
Zasekl jsem se, sotva to máma dořekla. Hlavou mi proletěla možná až dost morbidní myšlenka. Ona žije?!
Tiše jsem mámu vedl dál. Stoply jsme si taxíka a odjeli někam do pryč.
Uběhla asi půl hodina, když nám konečně taxík zastavil. Zaplatil jsem a pomohl mámě s kufry.
Rozhlédl jsem se dokola, nějaká žena, která měla blonďaté vlasy a nebesky modré oči, k nám rychle přispěchala. Nějakým způsobem jsem poznal, že je to moje babička. Do očí se mi nahrnuly slzy.
"Babi?!" zašeptal jsem, když mě objala.
"Neboj Naruto, jsem u tebe." Poplácala mě po zádech. Bylo to zvláštní, v tu chvíli jsem se cítil úplně v bezpečí.
Došli jsme až k babičce domů.
Dům byl jako stvořený pro čtyři lidi. Tři ložnice, z toho jedna byla manželská. Kuchyň spojená s obývákem, zkrátka všechno, co potřebovala normální japonská rodinka.
Máma zapadla do jednoho pokoje a já jsem si po chvíli přemýšlení odnesl věci, do svého nového pokoje.
Byl celkem slušně zařízený, ale nejvíce mě zaujal ten nádherný černý notebook.
Usmál jsem se a podíval z okna. V tu chvíli mě zamrazilo. "Co škola?!" Zatmělo se mi před očima, rozběl jsem se okamžitě za svojí babičkou, vlastně jsem ani nevěděl, jak se jmenuje.
"Babi? Já? Kam půjdu na školu?" vypadlo ze mě
"Neboj se, zítra nastoupíš na speciální střední školu tady v Japonsku, máš to pár metrů od bytu, takže nemusíš ani dojíždět."
Šíleně se mi ulevilo, to jsem ale ještě nevěděl, jaké zajímavé lidi potkám zítra ve škole.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nuri nuri | 14. května 2015 v 11:16 | Reagovat

:) ..náhodou sa ti ten diel vydaril...len to bolo nejak všetko zrýchlene...a jeho otčím nemal pohreb?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama